Už v den, kdy jsem se dozvěděla, že náš Filípek umřel, se mi v hlavně ozvala věta "já chci vlastního psa". A taky o pár dní později jsem to rodičům oznámila. Ale nečekala jsem, že hned řeknou Ano, ano, jistě.. samozřejmě řekli "Ne.". Ale já, jakožto velice tvrdohlavá osoba, jsem začala projíždět inzeráty a hledat vyvoleného psa, popřípadě plemeno. Hodně dlouho jsem přemýšlela nad dlouhosrstou kolií, jejíž obdivovatelkou jsem stále, ale do bytu se mi moc nezdála. Jednou jsem narazila na takové divné, černobílé kuličky, řikám si, že tyhle psy jsem hodně dlouho obdivovala ve filmech. A tak začala moje honička na štěně border collie. Čím víc jsem o nich hledala, tím víc mě lákala touha nějakou mít. Párkrát jsem se zarazila, jestli to pro mě bude to pravé ořechové, ale jelikož vážně potebuju zhubnout - ne, vážně nejsem taková ta hubená puberťačka, co říká 'já jsem tlustá', ale já to vážně potřebuju a už to řeším. Spot mi v tom strašně pomáhá, ale to sem nepatří. První borderku mi povolili v květnu 09. Jmenoval se Face to Face Mintaka. Bohužel už byl zadán. A delší dobu jsem stále sledovala toho malého, blue merlatého pejska z Černobílých - ano, byli tam dva, ale Spot byl ten pravý. A když se uvolnilo, bylo to. Otec chvíli namítal, ale já věděla, že ten pes bude můj, i když jsem původně chtěla red merláka nebo sable pejska. Spot mě okouzlil. A tak ho mám doma a žijeme tu s ním.